zpět na předchozí stranu     zpět na předchozí stranu

O nás a
našem chovu

Mikina

Pejskařině jsme (asi tak jako většina) "propadli" už jako děti. Můj první vytoužený pes byl Doneček. Tento kříženec špice byl poněkud svéhlavý a jistě k tomu napomohly i mé malé zkušenosti s výchovou i výcvikem. Tehdy mi vůbec nevadilo, že je to kříženec a podle pracně sehnané kynologické příručky, jsem se ho snažila naučit alespoň základní poslušnost. Od té doby uplynulo hodně vody a přes téměř profesní péči o psí svěřence (dogy, bulmastify a jiné chlupáče) v zaměstnání jsem se konečně dostala k vlastnímu chovu, či spíše "chovečku". Stárnoucímu Donovi jsem pořídila kamarádku - fenku německého ovčáka Cedru. S ní už byl výcvik snadný a tak jsem ji brzy naučila snad vše co bylo na naše podmínky možné - od prvků národního zkušebního řádu až po tzv. asistenční výcvik. Samozřejmě pracovala i v zápřahu. Mým snem byl totiž aljašský malamut, ale podmínky to neumožňovaly a tak jsem tenkrát ustoupila na německého ovčáka. Tehdy se u nás ještě bělouši nevyskytovali, jinak bych určitě o nějakého "usilovala." Přes moji konečně získanou malamutku Assai Safe jsme se seznámili s manželem a spolu se pak věnovali chovu sibiřských haskyů. V té době se začali na výstavách objevovat bílí ovčáci a ihned si nás svým vzhledem i chováním získali. Proto po nějaké době do naší smečky přišla Miki co by budoucí ostraha nejen našeho majetku, ale právě i smečky haskáčů. Přestože byla Miki velmi nedůvěřivá a citlivá, ke chvále své sebevědomé a velmi dominantní Cedry musím vzpomenout, že se k Miky chovala skvěle. Hned se jí - jako štěňátka ujala. znak chovatelské stanice Nejen, že si s ní často hrála, ale naučila ji i dobře hlídat a stále jí dodávala chybějící sebevědomí. Prostě si vychovávala svou nástupkyni. Pro pracovní vytížení jsme byli později nuceni s chovem haskyů skončit. Tak u nás zůstala jen zakladatelka jejich chovu - babička Bára (Alaska Severní pól) a babička Cedra s benjamínkem Miki a její kamarádkou trpasličí špiclindou Nelinkou. Obě babičky jsou už nějaký ten rok v psím nebi, bohužel i s Neli, a tak má Mikča další kamarádku Megynku. Dříve jsme se s Miki věnovali výcviku a trochu i výstavám. Mateřské povinnosti paničky (vlastně i Mikininy) však intenzitu výcviku notně zeslabily (s výstavami to bylo ještě horší), ale nyní jsme se zase vrátili alespoň částečně do původní formy. Miki teď už jen čeká, až bude mít svou nástupkyni: "Aby si panička své chovatelské a cvičitelské ambice konečně uplatňovala také na někom jiném." Oficiálně byla chovatelská stanice Rychlý stín zaregistrovaná 4.6.1991 a v roce 1996 byla registrovaná mezinárodně.
Po této velmi zkrácené retrospektivě naší pejskařskou minulostí jste nás snad trošku více poznali a samozřejmě i naše psí kamarády, kteří byli, jsou a doufám, že i budou hlavními aktéry našich dalších aktivit. Věnováno i těm pejskům, kteří zde nebyli jmenovaní, protože jich bylo více, kteří náš život ovlivnili.